Moudra a modlitby

Od jisté doby mi má přání vycházejí sama o sobě. Bez toho, že bych na jejich splnění vynakládala nějaké zvláštní úsilí. No dobře – zájezd do Karibiku nebo byt v centru mi zatím nikdo nenabídl, ale maličkosti mi fakt vycházejí. Třeba akorát vhod nabídnuté pozvání na oběd, neplánovaná volná hodinka když jsem ji zrovna potřebovala jako sůl, informace, o kterou jsem moc stála a která se ke mně dostala bůhvíjakými cestami – tyhle a další nečekané „náhodné shody“ se mi dějí pravidelně.  Stačí se jen naladit na tu správnou vlnu.

Tenhle fígl mi poradila známá. Vlastně ani neporadila, prostě mi o tom povídala. Že podle toho jedná a život se jí mění. Tečka. Žádné vysvětlování, jako že proč a jak.

Nechtělo se mi tomu věřit, ale stejně jsem, když jsem od ní přišla domů, vzala nedávno koupený notes a pořídila první záznam: 7 poznámek o tom, co dobrého se mi ten den stalo.

První čtyři dny se zvláštního nedělo nic  – nebo jsem si toho nevšimla. Přesto jsem dál zapisovala. Většinou to byly maličkosti: dobré placičky k večeři, konečně přišitý zip, dvě hodiny čtení fakt dobré knížky, navíc s talířem chlebíčků a kávou pod nosem, pokec       s kolegyní, kterou to zřejmě moc potěšilo –  zaznamenávala jsem všechno, co nějak vylepšilo všední den.

Pátého dne došlo k první významnější „shodě náhod“. Potřebovala jsem nějak šikovně poslepovat denní plán – a vtom dostanu pozvánku na seminář! Vůbec jsem nepočítala, že bych se na něj mohla dostat a navíc – jeho téma se shodovalo s tím, co jsem potřebovala na večer! Sedmý den jsem získala pocit, že si stačí přát a všechno bude probíhat tím nejlepším možným způsobem – dokonce i dost důležitý pohovor, který jsem ten den absolvovala, proběhl naprosto v pohodě. Přitom ale vůbec ne tak, jak bych si původně představovala. Teď nicméně chápu, že jeho skutečný výsledek byl právě tou nejlepší variantou.

Krok za krokem se tenhle trik formoval do tří jednoduchých pravidel:

Pravidlo první.

Notes musí být hezký a propiska musí pěkně psát. Bylo by bezva, kdyby to byl dárek přivezený někým, kdo je vám blízký, z nějaké dálky a kdyby byl spojený s příjemnými vzpomínkami. Už jenom když ji pak vezmete do ruky, naladí se vaše vědomí na pozitivní vnímání všeho, co se děje.

Pravidlo druhé.

Zapisovat každý den. Vypadá to jako děsná zátěž, ale ve skutečnosti to je docela snadná a milá záležitost – pět, sedm minut před spaním si v hlavě promítáte celý den a vybíráte z něj příjemné věci jako pěkné kamínky z písku. Třeba že jste se dozvěděli že dostanete odměnu, nebo jste si jen všimli nádherné sněhové vločky, která vám přistála na rukavici, poslali pozdrav s žertovným obrázkem kamarádce a vzápětí od ní dostali smajlíka jako odpověď, neznámý slušňák vám podržel dveře, pili jste skvělý čaj  z krásného hrnečku, viděli západ slunce, všimli si kvetoucího keře… může to být cokoli. Já osobně si radostné chvilky dělím na dvě skupiny: co mi daroval svět (prostřednictvím lidí, přírody, předmětů apod.) a co jsem já darovala jemu – a tady můžete i obyčejný úklid chápat jako příspěvek Pořádku a Čistotě ve Vesmíru.

Pravidlo třetí.

Zapisovat jenom to dobré. Opravdu jenom to. To, co přimělo k úsměvu vaše vnitřní sluníčko. Dokonce i když se někdy zdá, že tenhle den byl opravdu pod psa a horší už to být prostě nemůže, najdou se jedna dvě věci, které se z chmurného obrazu vymykají. Hlavní je umět je vidět. Můžete to trénovat hodnocením různých situací z různých úhlů pohledu. Znáte tohle: „Optimista hledá přednosti v nedostatcích a pesimista nedostatky v přednostech“?

Co že se při tom vlastně děje? Hm – na rovinu? Nemám sebemenší představu. Snad se naše vědomí nějak naladí na vlnu souznějící s příznivým průběhem reality a proniká do oblastí, kde se přání plní a svět dělá člověku radost malými nečekanými příjemnostmi – ale to už je spíš oblast nějakého esoterického učení.

Na druhé straně se v člověku probouzí vstřícné úsilí udělat radost světu (proto si události dělím do dvou skupin). Nějak potěšit svět a zápis o tom večer přidat k výčtu příjemných událostí. Aťsi to nejsou na první pohled žádné zázraky, zato jsou to vlastní úspěchy.

Když člověk nenapíše nic, je to jako by přiznal: „Jsem mamlas. Nadarmo jsem prožil  celý den života“. Hluboko uvnitř každého z nás sedí strach a obavy. Proč je nezavést  do jiného řečiště, nevyužít jejich tlaku  jako zdroje energie zaměřené proti věčnému odkládání věcí, energie umožňující rozšiřovat svoje možnosti?

Zajímavé je, že tenhle vnitřní strach postupně mizí. Místo po něm pro sebe zabírá autosugesce: „Každý den dělám něco dobrého a něco dobrého dostávám v odpověď“. A právě tehdy začínáte vnímat, že kouzlo přichází…

Zrdoj.: web astroplus.cz